Dovolil jsem si použít slogan Dana Pribáně a jeho party, neb si myslím, že v dnešních dnech sedí jako sedýnka na hrnec. Ano, tak trochu jsme v dobách, kdy se nám množí události a situace, za kterých by jeden nemusel vždy ovládat své svěrače. A i když je třeba brát vážně lidi, kteří dostávají strach (a mezi ně patřím i já, momentálně žijící mimo naši zaprděnou českou kotlinu), je třeba u toho nezůstávat. Nepředpokládám, že když se zařadím mezi zástup internetových mudrlantů, něco příliš změním, nicméně si dovolím využít možnosti vyjádřit se, když už mi je dána i díky hodnotám, na kterých Evropa stojí. Následující řádky pak nemají být jakýmsi nářkem nad světem, který je k nám zlý, ale snahou o naplnění úryvku z evangelia: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“
Už nevím, ve kterém filmu či knížce jsem našel tento příběh (myslím, že to byl Zane Grey, Na lovu šelem):
Král a jeho rádce pozorují přehlídku vojska před bitvou a baví se o strachu. Rádce zpozoruje generála, který jde v čele, vyprsený, medaile se na něm jen lesknou. Otočí se na krále a řekne: „tohle je dobrý voják, který nemá strach.“ Král jen zakroutí hlavou a ukáže na mladého bubeníka, který křečovitě svírá hůlky, nohy se mu třesou a roztřeseně tluče na buben: „Tohle je voják, který ví, co je to strach, ale který je právě proto dobrý.
No pointa se mi asi nepodařila přesně vystihnout, ale: zásadní je ne nemít strach, ale umět s ním pracovat. Pro křesťany může být příkladem Ježíš a jeho předsmrtelný zápas v Getsemanech, který byl jen špičkou ledovce malých, každodenních rozhodnutí, které jej směřovaly stále blíže k Jeruzalému. Ano, je pravým Bohem, ale taky člověkem a tak měl strach. "Svou sílu“ a odhodlání našel díky tomu, kým byl a kým se stával po celý život. Byl věrný v maličkosti, a proto obstál v úkolu, který byl opravdovou "mission imposible".
Jak jsem už podotkl výše, žijeme v době, kdy se nám tak trochu množí situace k pos.... ale ty byly vždycky. Vezmeme-li si např. nebezpečí války, tak si Evropa nepamatuje tak dlouhé období míru, o hladu apod. nemluvě. Ale záleží jen na nás, jestli se necháme degradovat na zvířata, nebo budeme používat to, co z nás dělá lidi: mozek a „srdce“, spravedlnost a milosrdenství (soucit). Nebude to jednoduchá cesta a třebas si na ní i nameleme, ale jinak to prostě nejde. I když to jde proti našemu myšlení, které je obaleno cukrem a tukem pohodlí, jinak to asi nepůjde, protože se mi nepodařilo najít v paměti jediný okamžik v dějinách, kdy by se někam pokročilo, vynalezlo bez úsilí.
Co tedy konkrétně dělat? Když se matky Terezy ptal jeden novinář jak zlepšit situaci ve světě a v církvi, jednoduše ukázala na sebe a jeho: začít u sebe. Třeba tím, že (jak říká Chesterton) se budu snažit milovat svého souseda (bližního) i svého nepřítele, protože je to dost možná ta samá osoba. A jak říkal generál Patton, když hodnotil, proč se Francie neubránila nacistům: nezačnu se místo útoku učit obraně (a teď to nemyslím jen ve vojenském smyslu, ale obecně: prostě žít aktivně a ne jen čekat, co na mě kde vybafne). No a ti z vás, kteří si rádi zazpívají, mohou využít text pocházející od jednoho profesora, vyzkoušený během estébáckých výslechů: „Neposereme se, neposereme se.“ Zpívat se to může na jakýkoliv nápěv, v libovolné stopáži.
P.S.:
Pokud sledujete liturgická čtení, které se v těchto dnech čtou, může na vás padat jakýsi „apokalyptický stín“, který bude za nedlouho podpořen i obdobím adventu. Ale nezapomínejme prosím, že řecké "apokalypto" neznamená (pokud se nepletu) zkázu, ale zjevení, odhalení: zjevení věcí tak jak jsou a hlavně toho, že Hospodin je ten, který to má vše pevně v rukou a ke kterému jedinému se máme vztahovat.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.