V poslední době na mě z různých stran padají výroky typu: "láska X povinnost", "svoboda X dogmata", "Kristovo poselství X doktrína" a musím přiznat, že mě občas mrzí, jak stále skáčeme jen ve dvoudobém rytmu buďXnebo a nesnažíme se tančit na tři.
Abych to trochu vysvětlil.
Pnutí mezi dvěma póly, paradoxalita, charakterizuje křesťanství a je, troufám si říct, jedním z vlastních přínosů křesťanského myšlení. Takže to vymezování se je vlastně v pořádku. Nicméně to nesmí být konec celého přístupu, pak bychom totiž skončili jako diváci na tenise: při úporném sledování míčku, bychom ztratili přehled o tom, kde vlastně jsme. Je tedy třeba vystoupit nad hřiště, použít širokoúhlý záběr, aby člověk viděl celek.
Zmíněná témata se tak trochu točí kolem úlohy Zákona a milosrdenství a jejich poměru v různých životních situacích. To je věc, na které si lámou zuby a pera mnozí teologové stovky let, takže nemám žádnou ambici, že bych ji rozřešil, ale pokusím se nabídnout směrovky, podle kterých jedu.
První je samozřejmě sám Kristus. On je Cesta (Zákon) i Láska v jedné osobě. Budu-li sledovat jeho život a slova v celistvosti, pak mám dobrý základ. Je důležitá ta celistvost: poslouchat nejen, když má slova útěchy, ale i když mluví "tvrdou řečí, které je těžké naslouchat" (srov. Jan 6.60).
Druhou směrovkou je samotná Trojice, tajemství Otce, Syna a Ducha svatého, Milujícího, Milovaného a Spolumilovaného, jak o tomto tajemství píše Richard od sv. Viktora. Často si s "ní" nevíme rady a myslíme si, že je to pravda víry použitelná snad jen pro teology. A to je naše škoda. Jsme totiž stvořeni k obrazu Božímu, tedy: fungujeme podobně jako ona. Měli bychom se tedy učit žít trojičně: podle příkladu Krista dávat cele sám sebe (=milovat), jako dar (=Láska=Duch sv.) nebeskému Otci, který nám dává všechno.
A kdybych měl vzít jen jednu praktickou věc pro začátek, navrhl bych: když se rozhodujem o svém konání, nebo když jej reflektujeme, zpytujeme svědomí, ptejme se, jaký má můj život, mé chování vliv na ty "třetí": lidi okolo mě, kteří nejsou na první pohled mým jednáním zasaženi. Pochopíme tak, proč např. při svátosti smíření jsme usmiřováni s Bohem, se sebou a Církví.
Bůh tančí valčík, nenechává se uzavřít do mantinelů dvou pozic, ale přesahuje je třetím řešením, které oba respektuje a to je opravdu nádherné.
Na ten tanec se mi líbí problematika Boha, který je větší a lepší než cokoliv dokážeme vymyslet a popsat, protože vše přesahuje. A přeci se nám Bůh dává poznávat a my o Něm můžeme vydávat svědectví.
Tančící Bůh - téma Kappadockých otců - pěkné.
Vida, tak to jsem ani netušil, že přebírám od takových velikánů.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.