Pomalinku se prokousávám Kompendiem sociální nauky církve a po úvodních kapitolách jsem se pročetl až k té o rodině. Již po pár řádcích jsem, naplněn obsahem předešlých kapitol, zůstal stát u článků 213 a 214, souhrnně nadepsaných Důležitost rodiny pro společnost. Zřejmě není třeba dlouze vysvětlovat jejich zaměření. Rozebírají vztah mezi podporou a svobodou, které mají být rodině poskytovány. Opět nic překvapivého. Avšak pro mě velmi silný moment přichází, pokud si všímáme naléhavosti, s jakou se pisatelé kompendia obrací na čtenáře a vyzývají jej, aby žárlivě střežil a neustále vybrušoval onu hranici mezi podporou a svobodou rodin.
Rodina tudíž není pro společnost a stát, nýbrž stát a společnost jsou pro rodinu. Žádný sociální model, jehož záměrem je služba dobru člověka, nesmí odhlížet od centrálního postavení a společenské odpovědnosti rodiny. Společnost a stát mají ve vztahu k rodině navíc povinnost držet se principu subsidiarity. (Kompendium soc. nauky církve, 214)
Nakolik jsme svědky naplňování tohoto imperativu církevního Magisteria (oficiálního učení církve), ze strany státu a jeho představitelů, církve a její hierarchie, ale i ze strany naší, všeobecně společenské?
Bohužel nedisponuji znalostmi a fakty natolik, abych se mohl pustit do takto obtížného problému a tak nechám otázku otevřenou pro každého. O co se pokusím, bude menší náčrt odpovědi, vycházející z mého pozorování společnosti kolem a jako příklad si vezmu stále se prohlubující propast mezi kooperací rodiny a školy.
Titulek zamyšlení je vlastně otázka po smyslu a účelu, který dáváme škole. Čím pro nás má být? Jak má podporovat centrální postavení rodiny? Jak má pomáhat k jejímu rozvoji?
Nevím, zda-li to není jen výplod mé choré mysli, ale zdá se mi, jako bychom stále více kompetencí přesouvali z rodiny na školu. Stále více a více rodičů (doufám, že ne cíleně) předpokládá, že se dítě naučí ve škole všemu. A stát/společnost tato jejich očekávání mnohými opatřeními podporuje. Samozřejmě, že nemůžeme chtít po rodičích, aby znali detaily bitvy u Salamíny, či úskalí Newtonových zákonů. Stejně tak ale nemůžeme a nesmíme po škole chtít, aby se stala téměř výhradním místem pro předávání hodnot. Jak nedávno poznamenal jeden kněz, škola předává informace a je potřebným prostředím pro praktické vyzkoušení hodnot a (nebojme se toho slova) mravů, nicméně tyto dvě veličiny si musí dítě přinést z rodiny. Jistě, je jako instituce potřebná, ale měla by fungovat v mezích výše citovaného článku.
A tu se dostávám k problematice vnitřního života rodiny. Toho, nakolik znamená domov pro člověka pouze "noclehárnu", kterou musí sdílet s ostatními a nakolik místo živého společenství lidských vztahů. Nakolik to je místo falešné egoistické svobody, která je dětem poskytována, protože vychovávat něco stojí. Či jestli je to místo školy života pro druhé, podle vlastní lidské přirozenosti, která je pouhým obrazem vnitřního v lásce excentrického života v Trojici.
Nebojme se vytvářet prostor pro rodinu, který jí bude sloužit, protože všechny společnosti vyššího řádu, musí zaujímat vůči nižším společnostem postoj služby, tedy ochrany a rozvíjení (KSNC 186). Jednou z prvních šancí může být podpora hnutí za volnou neděli, jako den odpočinku, které před nedávnem vzniklo v Bruselu. Participace(na společenském životě) je totiž povinností , kterou mají všichni vykonávat vědomě, odpovědně a s ohledem na společné dobro. (srov. KKC 1913 - 1917)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.