o všem, co je mému srdci blízké

Právo na člověka

26. 5. 2011 10:56
Rubrika: Myslánka

V několika posledních dnech jsme mohli zaregistrovat diskusi o přípustnosti/nepřípustnosti umělého oplodnění poskytovaného ženám starším 48 let.  Nejsem medik, ani se danou problematikou nezabývám tolik jako třeba ToB, nicméně chtěl bych nabídnout zamyšlení sice neodborné, přesto však doufám, že ne scestné.

Když jsme v minulém semestru probírali v hodinách němčiny téma Familie, dostalo se i na téma adopce dětí homosexuálními páry. Tehdy jsem si poznamenal téma článku, které je v nadpisu. Právo na člověka (dítě). Právě tento moment totiž vidím jako stěžejní. Já (my) chceme mít dítě. Mohu to takto říci? Mám právo na druhého, na dítě? Nepopírám tím, kromě jiného jeho osobní svobodu?

To je moje auto, dům, pes, ale i manželka, dítě. Je dobré si všimnout v jakých situacích používáme slovíčko MŮJ, protože má mnoho odstínů, které však postupně ztrácíme a mícháme. Tak jako si bereme, co nám patří, bereme si i jeden druhého. Paradoxně se v době individualizace a osobní nevázanosti používá slovíčko BRÁT SE pro skutečnost svatby. Jak nádherný je v tomto světle manželský slib v katolické liturgii: Já N, přijímám tebe M a odevzdávám se ti… Tedy ne BEREME SE, ale PŘIJÍMÁME SE.

Co jsem chtěl tímto plácáním od tématu říci? Jen snad malinko nastínit vztah vlastnictví a daru. Připomenout to, že každý život je nezasloužený a nikým a ničím nevynutitelný dar. Pro inspiraci se můžeme podívat na toho, k (podle) jehož obrazu jsme stvořeni. Jak vlastní Bůh? Tak že miluje až k Velikonočnímu ránu (vždyť není tolik zázrakem to, že pro nás někdo umřel, to udělalo mnoho lidí, ale že vstal z mrtvých) a dává svobodu. Jak si bere Bůh? Tak, že se nechává přibít na kříž.

Mám tedy právo "vydupat si" dítě, člověka? Ne. Chápu, že přirozené touhy po potomcích se prostě obejít nedají a výše jmenované osoby si mohou procházet opravdu těžkými chvílemi. Ale  zde je třeba říci kategorické NE snahám degradujícího práva na člověka a podepřít jej milosrdenstvím. V takových chvílích je použitelná zkušenost plynoucí z celibátu, tady mohou hovořit ti, kdo jej žijí a pomoci tak lidem, kteří nedostali dar dítěte a kterým (ač to bude znít tvrdě) nemůže být dovoleno si jej "vyrobit".

Zobrazeno 687×

Komentáře

spitfire

Mám právo na druhého, na dítě?

Jistěže ne!

...jenomže právo o kterém píšete je obecné, zatímco sbírka textů (zákonů) takové právo vytvořit může.

Druhý problém je racionální. Jsou zařízení, které nahrazují lidské končetiny, nahrazují lidské orgány, a to všecho se vyrábí. Je iracionální myslet si, že lze diktovat průmyslu co bude vyrábět. Jestliže jste přijal svět ve kterém lidé používají transplantovaná umělá srdce, pak se nemůžete začít cukat, když se linka přehodí a začnou "montovat" celého člověka.

Má člověk právo na umělé srdce nebo na srdce jiného člověka?

FrČek

Ano, narážíme zde na dvě roviny práva. Toho, které je jaksi nepsané - přirozené, a pozitivního, které si můžeme vytvořit dle své (libo)vůle.

V mém zamyšlení mi nešlo o nějakou "právní analýzu", ale spíše o to, že si často neuvědomujeme skutečnost života a všech jeho problémů, jako nezasloužený dar a že nám pak trochu chybí pokora a míra věcí, že si nedokážeme říci stop, tohle už nelze.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio